Hon na lišku II - klubový coursingový závod Českého psa

Protože nám zrušili agility závody v Třinci, hledala jsem pro psy jinou zábavu, aby si víkend pořádně užili. Klubový coursingový závod měl sice po uzávěrce, nicméně nebyl naplněn početní stav, a tak se mi podařilo Lumpa s Bánší ještě dohlásit. Běhat se mělo u koníků v Radslavicích, Lump s Banuškou měli podle rozpisu startovat až někde v druhé půlce běhů.

Překvapilo mě, kolik známých a přátel jsem tam potkala, občas i ty, které bych nečekala. Doba do prvních běhů nám tak utekla velice rychle. "Nastřelila" jsem foťák a začla své lovy beze zbraní. Každý pes je nádherný v pohybu, ale nejvíc mu to sluší, když coby plemeno dělá, k čemu byl stvořen. Takže běhy chrtů byly opravdovým zážitkem, třebaže terénní překážka v podobě ohromné hromady hlíny většině závodníků pořádně zamotala hlavu.

U focení nestíhám sledovat čas, takže jsem najednou měla být připravena s jedním psem na startu a s druhým v sedlišti. Mrskla jsem s foťákem a vyběhla jsem kopeček na parkoviště pro oba psy - běžet s nimi dolů s kopce, s natěšenými obludkami "hurá, střapeček!", byl poněkud adrenalinový zážitek, ale úspěšně jsme se skutáleli dolů všichni zdraví. Měla jsem domluvené na vypůjčení dečky, ale v sedlišti mě přesvědčili, že dresy jsou mnohem lepší a že za ně psa i udržím na startu... Nuže dobrá. Lump dostal za sparinga borderkolii Vojtu, pro kterého u borderek nemají konkurenta. Borderáček byl sice rychlý, bohužel ho ale nekrmí leteckým benzínem, takže když mu Lump v obláčcích prachu zmizel, někde v půlce to chudák borderák zabalil a vzdal. Bylo mi ho trochu líto, přece jen to znám - pokud hodně rychlý pes narazí na rychlejšího sparinga jen občas, musí mít v srdíčku spoustu bojovnosti, aby to nevzdal...

Lump nicméně zjistil velmi brzy, že v podstatě běží sólový běh, a tak do něj rozhodně nedal všechno a spíš si ten trysk užíval. Po killu jsme ho odvlekla, aby si zakilloval i Vojta, ale ten měl z Lumpa obavy a nechtěl... Odvedla jsem tedy skorovlče velký kus dál a až si zakousl Vojta a odvedli ho, nechala jsem ještě šediváka si hlodnout.

Měla jsem čas tak akorát vyměnit psy, hlídací tetu jsem nijak neinstruovala, jen jsem čapla Banušku a mazala zpátky na start. Banuška bohužel mrskala nejen nožičkama, ale celým tělem, takže mi podtrhla nohy a já s sebou plácla jak široká tak dlouhá na trávu. Černá princezna na mě koukala s výrazem: "Co tam dole děláš? Makej, UŽ přece poběžím!" a hopsala mi po hlavě. Zdvihla jsem se, nechala se dovléct na start. Banuščin sparingpartner Egonek už byl taky natěšený a řval a řval a nadával, že ještě není nataženo, neřve se "naviják!" a ani "GO!" a prostě sakrajaktožetovšemtakdlouhotrvá! Střapeček pokládají na zem, psími těly to škube a cuká, startér se nadechuje, "naviják!" - střapeček s sebou cukne, oba černí parťáci taky, adrenalin stoupá, "GO!" psiska vystřelují jak z praku, Banuška mizí v obláčku prachu, Egonek se drží v těsném závěsu. Na první kladce se však střapeček zasekne, Egonek killuje a Banuška tam rozpačitě stojí a kouká na mě: "Tady? Už? Teď je kill? Paničko, to nějak brzy...?" Běžím tam a jdu si ji odlovit, Banuška je nespokojená, Egonek si užívá střapce... Pak Egonkovi střapeček berou, čekáme dlouhé minuty, než se najde konec přetrženého lanka, ale už je to tady, start z místa...  Oba psi opět mizí za střapečkem, ale než se stihnu dvakrát nadechnout, střapeček opět stojí. Zase utíkám k Banušce, ta tentorkát o killu ale ani neuvažuje, kulhá... Že by špatně našlápla? Kontroluju jí přední i zadní nohy, nevidím nic, váhám... Znám tu černou berušku, za střapeček by dala život, nijak by se nešetřila, nejprve tedy pokrčím rameny, že někde asi jen špatně došlápla... Čekáme ale poměrně dlouho, Banuška pajdá čím dál tím víc, znova jí prohlídnu nožičky a zjistím ulomený a zatržený drápek na pátém prstíku. Je to vysoko, možná by doběhla - zkouším jí jen tak nechat vyklusat na vodítku, ale čenrá princezna na nožičku už ani nedošlápne, je vidět, že ji to bolí opravdu hodně... Neexistuje nechat ji pokračovat, tak jenom s povzdychem oznámím paní rozhodčí, že stahuju psa ze závodu pro zranění, a pajdáme k sedlišti.

Jen co nás Lump vidí, radostně poposkočí a zabere... Hlídací teta to poněkud nečeká, a tak se poroučí k zemi i se židlí. :o) Sháním nějaký obvaz (mám jen autolékárničku), ale nakonec se nás ujme jedna skvělá teta od faraonů s kompletně vybavenou psí lékárničkou a jedna teta, co je veterinární technik... Po delší době je Banuška ošetřena, drápek odstraněn, nožička zafačovaná... Moc díky oběma holkám za pomoc!!!

Nechávám psy odpočinout v autě a vrhám se opět na focení. Čas ubíhá rychle a z dálky je vidět ženoucí se bouřková mračna... Závod se tak zkracuje jen na jedno (už odběhané kolo), bude se dobíhat pár licenčních běhů, než se přižene déšť. Vyhlášení už probíhá za deště, mám radost z úspěchů našich přátel (zejména mudinka Špurka se doopravdy vytáhla, běžela úžasně a vyhrála tak svou "ovčáckou" skupinu! ) i z toho, že jsem stihla nechat Lumpa ještě otestovat licenční dráhu, takže si zaběhal aspoň on. Vyhlásí se kategorie podle "plemen", pak jsou spešl kategorie... Zničehonic slyším, jak Janča z Českého psa říká, že v kategorii Sprinter je pro ně vítěz velkým překvapením, že člověk by si řekl, že nejrychlejší startovní rovinku budou mít chrti, ale... ale je to Bánší! :o) Nevěřícně koukám a směju se, no to tedy, vždyť bývá  pomalejší než Lump a ani ten na rovince chrtům nestačí... No, černá princezna se doopravdy nezdá, a tak nám do poličky hrdě přibude krásný pohárek za nejlepšího sprintera ze všech psů na coursingovém závodě... :o)

Co říci závěrem? Ráda bych poděkovala Janče i celému realizačnímu týmu Českého psa za bezvadně připravené závody. Díky hodným lidem, kteří mi pomohli ošetřit Banušku. A díky Ádě Slezákové za nafocení běhu mých psů na můj foťák. :o)

Fotogalerii z honu na lišku najdete jako obvykle na rajčeti: https://wami.rajce.idnes.cz/Hon_na_lisku/  Přeji příjemné pokoukání! ;o)