Střípky minulosti...
... aneb něco málo ke psům, kteří mi prošli životem a zanechali v něm výraznou stopu, za kterou jim moc děkuji.
Psi
Ata
Dědova dalmatinka, umřela, když mi byl 1 rok. Zajímavé je, že mi i z té doby utkvěla vzpomínka, kterak jedu po našem poli po břiše, v ruce držím vodítko a končím ve špinavé zablácené příkopě. Když si uvědomím, že je to má první "psí vzpomínka", vlastně se divím, že se pejskařina stala mým životním stylem... :oD
Čert
První psí parťák, vesnický voříšek. Coby správný psík rozdivočelého dítka se slámou v botách s námi řádil, běhal, štěkal a žil. Vzpomínky na něj jsou překryty závojem - bylo mu něco přes 3,5 roku, když ho přejelo auto, a bylo to mé první setkání se smrtí, se ztrátou někoho blízkého. Osten smutku cítím stále stejný, i když je to už mnoho let...
Bleska
Moje milovaná psí sestřička. Dožila se nádherných 14 let, a kdybych tehdy byla starší a nebo možná jen věděla o krásném světě psích sportů, byla by suprový agiliťák, i tak jsem jí přezdívala Gumídek. Naučila jsem ji spoustu kravin, byla lepší, než Lassie, protože si pro mě zásadně chodila přes kus vesnice do školy a já ji o velké přestávce leckdy vodívala zpět domů. Doprovázela mě opravdu kamkoliv, od pobíhání s dětmi okolo, přes návštěvu knihovny nebo obchodů až po několikaleté každosobotní rozvážení novin. A když už byla starší, vozila jsem ji na kole na nosiči... :o) Bleska je pro mě moje dětství, sestřička a její věrnost se doslova nese téměř až za hrob, kdy i se svou smrtí čekala jen na mně, aby se mohla rozloučit. Mám hodně psů a samozřejmě jsou každý jiný, ale nikdo z nich není jako ona, i když já už taky nejsem táž a doba je taky jinde, dnes by už její doprovázení mě všude nejspíš nebylo možné... Pořád si myslím, že se její dušička ke mně po letech vrátila v podobě Meluzínky (a nebo taky ne, ale coby štěňátka byly holky jak dvojčata ;o) ).
Deny
Denýsek, dědek - stále ještě žije, více o něm je v sekci "O nás". Ale pokud jsme u střípků z minulosti, právě on mi otevřel několik bran... třeba k prvním pokusům o sportovní výcvik... k československým vlčákům... k etologii vlčí i psí... a z psích sportů zejména k dogtrekkingu.
Dogtrekking
Treky se mi zdály jako prima vyžití pro mě, i pro dědka, kterého nic jiného ze psích sportů nijak zvlášť nebralo. A taky ano, na dlouhou dobu se stal dogtrekking má láska největší, chodit jsem začla v roce 2003, první dogtrek byl Šlapanický vlk Moravským krasem. Dodnes si vzpomínám na narvanej bágl všema věcma na týden pobytu v Brně (přece je nebudu nechávat v basecampu?), neustále se zamotávající stopovačku (Deny nebyl nikdy moc tahoun, a bylo mi ho líto, když nemohl mít volný pohyb), na moji tehdejší první sparingpartnerku Lucku Anděrovou s huskounkou Kesy a na Šrouba, který mi půlku cesty vykládal, že když si člověk myslí, že nemůže, spotřeboval jen 30% energie... A taky, jak jsem chtěla usnout v Mariánském údolí na asfaltce a jak jsme poslední kilometr šli 3 hodiny... A na organizátora Peťu Žižku, který se na mě po dojití usmál a povídá: "Došlas? Došla. Tak půjdeš další..." Tehdy jsem mu nevěřila, ale nakonec měl pravdu, chodila jsem až do roku 2007 v podstatě všechny DT, které se v ČR konaly. Teprve když přestal chodit Deny, a já chodila jen s Lumpem, a kolenům už přestávaly stačit ortézy, nějak jsem od DT upustila.
Ale přesto, byla to pro mě krásná doba a vzpomínám na ni moc ráda. Na spousty lidí, kteří prošli kus cesty se mnou, a jak mi povídání s nimi utkvělo v paměti. Na tahání "mrtvol" do cíle. Na přesvědčování, že každý další bolavý krok má ještě smysl. Děkuji všem, která jsem na těhle cestách potkala, děkuji všem, kterým se kdy líbilo moje vyprávění, které je ještě stále k dispozici na našich starách stránkách ZDE.