Deny

* 2/1998

skorovlk

Denýsek, dědek, zubatej... I když to nebyl můj úplně první pes, byl to právě on, který mi dal největší školu psího života. Přišel ke mně ve svých ani ne dvou letech, nesocializovaný, s věčně vyceněnými zuby a přesvědčením, že celý svět bude skákat podle toho, jak on vrčí. Nedala jsem se. Přes mnoho společných klopýtnutí, rvaček, vrčení a cenění zubů, měření sil fyzických i psychických jsem se učila - vidět svět psíma očima. Teprve po letech, kdy už má dědek dávno nastavené své mantinely, kdy rozumím psí komunikaci častěji více, než lidské, teprve nyní dovedu ocenit všechno, co mi kdy dal. A bylo toho hodně.

Deny je také můj "původní" skorovlk - a dal tak název v podstatě všem mým dalším psům... :o) Při pátrání po jeho původu hrálo v jistém období našeho soužití velikou roli povídání majitelky jeho matky, kdy tvrdila, že Denyho táta byl BO, a máma byla polovlk, vlčí kříženec, po náhodném spojení feny s vlkem v Beskydech. Nehodlám polemizovat, zda to je či není možné - takto mi to bylo kdysi řečeno a jediná fotografie, co jsem měla možnost vidět, by tomu mohla (ale také nemusela) odpovídat. Podstatné však je, že jsem na základě tohoto vyprávění hledala nové způsoby soužití s Denym, a příklady a návody jsem nakonec našla u "čévéčkářů". Pročetla jsem tehdy úplně všechno, co bylo k mání o československých vlčácích, sledovala jsem je v akci, pokoušela jsem se jim porozumět a přebírat ty způsoby komunikace, které jsem u majitelů čévéček viděla. Vzhledem k tomu, že ve světě kynologie jsem byla relativní nováček (vlastnění psa od dítěte vám ještě neotevírá tajemné brány kynologie ;o) ), viděla jsem jiné způsoby, než jsem poznala na přece jen tehdy ještě stále dosti tvrdém kynologickém cvičišti. Tam mi poradili jediné - psa "zlomit", což se mi nechtělo... Nakonec tedy jsme si spolu s Denym našli společnou cestu životem. Třebaže jsme nikdy nesložili jedinou zkoušku a až do poměrně pozdního věku si Deny přece jen občas zkusil na mě vystrčit růžky, přece jen byl schopný spolu se mnou fungovat v jakékoliv civilizaci i divočině... :o)

Naší společnou vášní se staly dogtrekkingy. Ačkoliv jsme se neúčastnili prvních dvou zkušebních dogtrekkingů v ČR, od třetího jsme několik let chodívali dogtreky poměrně pravidelně. Ty tisíce společně ujitých kilometrů zůstanou navěky vepsány do chodidel naší paměti a i když dnes už dogtrekking neprovozuji, dodnes tento sport považuji za ten nejlepší pro získání nejužšího a nejniternějšího vztahu psovoda se svým psem. Povídání o společně prožitých chvílích na dogtrecích najdete na našich starých stránkách: www.skorovlci.tombru.com/treky.html .

V dnešní době je Denýsek už skutečný psí dědek, který si užívá zaslouženého psího důchodu: miluje procházky (a ještě stále toho dokáže na vandru ujít poměrně dost!), běhá u kola, pokud má možnost, je schopný přes hodinu plavčit ve vodě... A nedejte se zmást jeho věkem - ač jsou jeho zuby už sotva poloviční, ještě stále je dokáže důrazně vycenit a neuposlechnete-li jeho varování, stisk mu taky pořád slouží! ;o)

^{foto: Wami}

Denýsek v únoru oslavil krásných 13 let!!!